10 Pro Tortura, aneb útrpné právo v českých zemích
Při výrobě mučících nástrojů se v minulosti v hojné míře používalo právě kovářské řemeslo. Svým způsobem tak bylo toto krásné a ušlechtilé řemeslo na úkor těchto útrpných nástrojů zneužito.
Přesto naše dílna vyrábí věrné repliky těchto mučících nástrojů a doplňků, které jsou rovněž k vidění v Brně na hradě Špilberku, v zámeckém sklepení zámku v Moravské Třebové (kompletně vybavená mučírna a šatlavy v několika místnostech) a v muzeu v Šumperku.
Do českých zemí začala tortura, neboli vyznání na mukách výrazněji pronikat ve 14. století. Zpočátku bylo užití tortury výhradním právem královských úředníků, později se pozvolna prosadila i v městském soudnictví. Každé, i sebemenší město s hrdelním právem, mělo vlastní mučírnu.
Tortura, aneb útrpné právo v českých zemích
Poměrně přesnou představu o tom jakou formou probíhaly výslechy, si můžeme udělat z tzv. smolných knih. Smolné nebo-li také černé knihy byly v minulosti používány k zápisům na mučidlech vynucených přiznání vyslýchaných zločinců, přičemž je zde vždy uvedeno k jakému trestu byl dotyčný odsouzen.
Průběh tortury záležel vesměs na každém jednotlivém soudci. Řád přinesl až říšský zákoník, který schválil císař Karel V. roku 1532 a měl platnost i v českých zemích. Konkrétní ustanovení o mučení můžeme nalézt v tzv. Koldínových městských právech z roku 1579. Mistr Pavel Kristián z Koldína, kancléř rady Starého Města Pražského zpracoval tento nový zákoník, který byl schválen zemským sněmem a stal se platným pro české země.
Později bylo vydáno císařem Josefem I. roku 1708 Nové právo útrpné a hrdelní pro České země, Moravu a Slezsko, které však žádnou velkou změnu v používání mučení nepřineslo. Z výslechu útrpným právem byli stejně jako za časů Mistra Koldína vyjmuti chlapci mladší 18 let a dívky pod 15 let. Rovněž těhotné ženy neměly být vyslýchány za pomocí mučení dříve, než po uplynutí šestinedělí. Lidé nad sedmdesát let a lidé vznešenějšího postavení neměli být mučení vůbec. Oba tyto zákoníky připouštěly i možnost, že při výslechu útrpným právem může dojít k nepravdivému přiznání, jen aby se vyslýchaný zbavil bolestí. Proto se zde uvádí, že s mučením je třeba zacházet opatrně a pokud se dá pravda zjistit nějakým jiným způsobem, měl by soud od mučení upustit.
Nezdá se však, že by soudy této možnosti příliš využívaly. Jako poslední se mučením podrobně zabývá Hrdelní řád Marie Terezie, schválený roku 1768. Postup mučení je zde znázorněn na 45 obrázcích, což byl vlastně zároveň návod pro katy. Používání mučení v soudnictví se však nezadržitelně chýlilo ke svému konci.
Ve Vídni roku 1773 byl po mučení podroben lékařskému vyšetření jakýsi František Sachs. Osobní chirurg samotné císařovny a vídeňský městský lékař poté konstatovali, že obžalovaný má z mučení tak těžká zranění, že při dalším výslechu na mučidlech se ze strachu a zoufalství přizná k čemukoliv.
Toto prohlášení vzbudilo v soudních kruzích Vídně velký rozruch a to nakonec vedlo k tomu, že císařovna dne 2. ledna 1776 zrušila používání útrpného práva na území celé monarchie. Jak vlastně takové výslechy za použití útrpného práva vypadaly?
Z dřívějších dob se nedochovaly žádné přesnější materiály a průběh mučení nebyl léta regulován. Teprve nový hrdelní řád Josefa I. vydaný v roce 1708 stanovil postup od lehčích k těžším stupňům. Mučící nástroje na fotografiích jsou zaměřeny na trestní zákoník Marie Terezie z roku 1768.
Před samotným výslechem byli obvinění vkládáni do klády, přikováni ke zdi nebo ženy nařčené s čarodějnictví přivazovány na speciální stoličku, kde musely sedět holým zadkem na bodlech i několik dní než došlo k výslechu. Velmi často bylo používáno psychického nátlaku ve formě nahnání strachu vyslýchanému tím, že mu byl v mučírně představen kat se všemi příslušnými nástroji. Některým slabším povahám to stačilo k tomu, aby se začaly vyznávat ze svých hříchů, ale většinou je to před skutečným mučením stejně nezachránilo – soudci byli přesvědčeni, že se na mučidlech dozvědí daleko víc. Zpravidla to tak skutečně bylo.
Po tomto představení kata následoval první, nejlehčí stupeň mučení a tím bylo přiložení palečnic. Mezi dvě kovové lišty s ostrými výstupky se vkládaly palce a buď jedním nebo dvěma šrouby se pomocí klíče utahovaly. Palce dotyčné osoby byly tímto způsobem snadno rozmačkány k nepoznání.
Pokud obviněný nejevil ochotu se přiznat, přistoupilo se k druhému stupni a tím bylo přiložení tzv. španělské boty. Ta se nasazovala na lýtka vyslýchaného, jenž seděl na zvláštní stoličce. Rovněž španělská bota měla na vnitřní straně kovové výstupky a pomocí dvou šroubů se utahovala. Bolest vyslýchaného mohla být ještě zvýšena tím, že kat poklepával na španělskou botu utahovacím klíčem. Některé silné povahy ovšem přestály i toto mučení, aniž by se přiznaly.
Pokud se přítomnému soudu zdály výpovědi obviněných nedostačující, bylo přikročeno k třetímu stupni mučení. Byl to dlouhý žebřík, který měl ve spodní části otočný válec se čtyřmi pákami. Za zády spoutané ruce obviněného se připoutaly k horní příčce a nohy se připevnily k provazu válce. Poté katovi pacholci začali otáčet válcem a tělo se začalo napínat. Ruce spoutané za zády byly brzy vykloubeny a tělo se napínalo k prasknutí. Pokud obviněná osoba křičela a obtěžovala tím členy soudu (což bylo téměř vždy), mohl kat použít zvláštní hrušky, kterou dotyčnému vsunul do úst. Tento kovový roubík byl dutý s dírkami a býval naplněný jemně roztlučeným pepřem. Ten se odsouzenci při dýchání dostával do úst a do krku. Pokud se vyslýchaný chtěl přiznat, dal znamení, zpravidla kýváním hlavy. Mučení bylo přerušeno, hruška z úst vyňata a písař mohl zapisovat.
Někdy bylo místo žebříku používáno tzv. tažení za sucha na tzv. skřipci – obviněnému byly opět svázány ruce za zády, ale místo na žebřík byl za ruce vytažen přes kladku na stropě mučírny nahoru. Zároveň se na nohy vyslýchaného připevňovalo kamenné závaží.
Jestliže ani v tomto případě nebyl soud spokojen, následovalo druhého dne (mezi jednotlivými stupni mučení musela vždy uplynout lhůta alespoň jednoho dne) další mučení tzv. světlé trápení na žebříku. Obviněný na žebříku byl po natažení katem navíc pálen svazkem svící na bocích těla. I po celou dobu kdy odsouzenec čekal v žaláři, byl řetězem přikován buď ke zdi, k železné kouli, nebo seděl v kládě buď železné či dřevěné.
Při deportaci se používaly tzv. husličky, což byla dřevěná kláda s otvorem pro hlavu a ruky, které měl trestanec vpředu. Při pohledu na něj to vypadalo jakoby hrál na housle. Doznání na mučidlech musel odsouzený potvrdit posledním přiznáním před smrtí, v něm se prohlašovalo, že všechno, co vypověděl „k svý duši přijímá a chce na tom umřít.“ Přiznání, učiněná těsně před smrtí odsouzeného, měla často zásadní význam pro osudy dalších lidí, které označil za spoluviníky. Výjimečně se vyskytli i silní jedinci, kteří se ani po útrpném výslechu k ničemu nepřiznali a nesli po celý další život památky na toto mučení.
Podle současných lékařů bylo poškození některých částí lidského těla trvale nevratné a nepomohla by ani dnešní medicína. Tereziánský zákoník říkal, že pokud někdo přestál tři stupně mučení aniž se přiznal, měl být prohlášen za nevinného. Ovšem tehdejší společnost nerada přijímala mezi sebe ty, kteří prošli mučením, protože už samo podezření ze zločinu bylo pohanou. Leckdy ještě dětem těch, kteří byli vyslýcháni na mučidlech, bylo předhazováno, že jejich otec „stál u žebříku.“
Podle zákoníku bylo také katovi a jeho pacholkům vysloveně zakázáno počínat si při mučení příliš krutě. Přesto byla ovšem i řada těch, kteří nevydrželi útrapy tohoto výslechu a na mučidlech zemřeli. Přestože měl být vždy přítomen lékař. Pokud se obviněný při útrpném výslechu přiznal ke zločinům, za něž byl stanoven trest smrti, soud vynesl příslušný rozsudek, ale tím trápení odsouzeného zdaleka neskončilo.
Smrt na popravišti měla v 16. – 18. století řadu tváří: oběšení na provaze či na řetěze, stětí hlavy mečem nebo sekyrou, upálení, zahrabání nebo čtvrcení zaživa či lámání kolem. Zřejmě nejtěžší formou trestu smrti bylo právě lámání kolem. Byli k němu odsouzeni vrahové nebo lupiči, kteří toho měli na svědomí příliš mnoho.
Tento způsob popravy měl dvě varianty, které se v dobových pramenech liší tím, zda byl odsouzenec lámán shora či zdola od nohou. V obou případech byl odsouzenec připoután na zemi ke čtyřem kůlům, ruce a nohy pak byly podloženy malými trámky, mezi které vedl kat rány dřevěným kolem se železnou hranou.
Lámal tak postupně kosti na nohou i rukou. Poslední rána pak směřovala na odsouzencovo hrdlo a teprve ta ukončila jeho trápení.
Pokud byl lámán shora, kat mu přerazil nejprve vaz, což vedlo k jisté smrti a další rány pak byly vedeny už jen na mrtvé tělo.
Kolo s odsouzencem, jenž na něm byl přivázán či do něho vpleten, bylo pak pro výstrahu vztyčeno na vysokém kůlu na popravišti nebo bylo na hranici spáleno. Už i samotnou cestu na popraviště bylo možné ztížit. Obyčejní provinilci šli pěšky nebo byli vezeni na popravčí káře, u zvlášť těžkých zločinců však mohl soud nařídit, že mají být vlečeni na kravské kůži. Musíme si uvědomit, že v té době byly cesty většinou kamenité a plné výmolů. Zvláště těžkým provinilcům bylo možno cestu na popraviště ztížit řezáním pásů kůže ze zad, uštípnutím prstů či trhání masa s odsouzencova těla žhavými kleštěmi, useknutím ruky (jednalo se většinou o pravici, jíž se přísahalo a odsouzenec přísahu nedodržel), vytržením jazyka, či nasazením potupné masky.
Pouze samotný trest smrti stětím byl obecně považován za projev milosti a většinou býval vykonáván na výše postavených odsouzencích. Zbývá zmínit se ještě o jednom místě, které je rovněž spojeno se soudním výkonem, a tím byl pranýř většinou umístěný na rynku. K němu byli přivazováni odsouzenci, kteří se dopustili lehčích mravnostních deliktů a posměch obyvatel jim byl dostatečným trestem.
Dalším zneuctívajícím trestem bylo vypálení cejchů na tvář či čelo odsouzeného a vypovězení ze země. Obecně tradované pověsti o tom, že odsouzenci byla udělena milost přímo na popravišti, pokud se s ním přetrhl provaz nebo kdyby se některá žena nabídla, že jej pojme za manžela, se sice vcelku zakládají na pravdě, ale lze předpokládat, že takové štěstí odsouzence asi nepotkávalo příliš často.
Po provedení popravy skončila těla odsouzenců v zemi na popravišti, pohřeb na hřbitově byl tehdy nemyslitelný. Viselci na šibenici či ti, kteří byli vloženi po rozlámání na kolo, zůstali na popravišti tak dlouho, dokud nebylo potřeba uvolnit místo pro dalšího delikventa. Aby zde tělo popraveného pro výstrahu vydrželo co nejdéle, bylo často vkládáno do železné klece. Pohled na lidské ostatky měl být zároveň varováním pro všechny, kteří by se chtěli dát stejnou cestou jako odsouzenec.
Skutečnosti, že ostatky popravených zůstávaly na popravišti dlouhou dobu, využívali někteří pověrčiví lidé. Snažili se některé části těla získat a s nimi pak provozovat černou magii. Existují i případy, kdy je tato snaha přivedla na totéž popraviště, ovšem v roli odsouzeného. Na závěr tohoto ne zrovna pěkného povídání bych chtěl podotknout, že jsem kopie těchto mučících nástrojů zhotovil rovněž jako varování před jakýmkoliv násilím, neboť toto je na lidech bohužel často pácháno i v dnešní vyspělé době.