OLDŘICH BARTOŠEK Licencovaný restaurátor ministerstvem kultury ČR | Lešetínský kovář – stručný děj původní básně
5
post-template-default,single,single-post,postid-5,single-format-standard,ajax_fade,page_not_loaded,,vertical_menu_enabled,side_area_uncovered_from_content,qode-theme-ver-10.1,wpb-js-composer js-comp-ver-5.0.1,vc_responsive

Lešetínský kovář – stručný děj původní básně

Lešetínský kovář – stručný děj původní básně

Před kovárnou v Lešetíně zapřádá panský správce pikle, aby lacino odkoupil od venkovanů jejich pozemky. Cizí páni se tu chtějí usadit, vystavět velkou továrnu, a lidi, zbavené půdy, získat jako lacinou pracovní sílu. V čelo lidu se staví statečný kovář. Rozumí, oč jde, vysvětluje; ale v prodeji je těžko bránit těm, kteří mají sotva chléb do úst. Jen kovář s několika jinými sousedy zůstává pevný. On neopustí svou zem, on neprodá ani píď, udrží svou kovárnu! Musí však propustit svého tovaryše Václava, snoubence své dcery Lidušky. Není už dost práce ani pro jeho pilné ruce. Správce láká i hrozí, ale pevnou vůlí kovářovou nepohne. Zato ostatní, kteří prodali svou zemi i chalupy, většinou se rozhodují vystěhovat se za moře. Snad tam najdou spíše obživu. Smutně se loučí s rodnou zemí. Loučí se i mladý Józa se svou Baruškou, slibuje jí, že se pro ni brzy vrátí; loučí se i Liduška se svým Václavem, vyprovázejíc ho až daleko k lesu.

Kovářova výheň vyhasla, není práce, je jen smutek ze zlých časů. Na kovárnu se tlačí bída jako na všechny, kdo ve vsi zbyli. Správci to ještě nestačí. Chce kováře pokořit za každou cenu. Snaží se připravit jeho dceru Lidušku o čest, jak to udělal už s Baruškou. Neotřese jím ani to, že Baruška s jeho děckem skočila do řeky. To už je příliš pro trpělivost kováře i lidu. Při staré kronice, při vzpomínce na selské šiky husitů, přísahají všichni, že se budou bránit násilí se zbraní v ruce. Výheň se rozdýmá a kovář kuje zbraně ze starých pluhů. Když pak správce skutečně proti odboji přivolá četníky, postaví se lid s kovářem v čele na obranu svých práv. Józa, jenž se vrátil domů právě k pohřbu své Barušky, přidává se po bok kováře a první padá mrtev. Rozhořčený lid se vrhne k továrně, rozbíjí stroje a zapálí ji.

Také Václav se vrací do Lešetína ke své Lidušce. Lešetínské zvony zní mu vstříc hranou, zní mu vstříc i vzpoura. Kováře utlačují páni už i svým „právem“ – vyhráli spor o jeho kovárnu. Václav se rozhoduje, že ji zachrání svými úsporami. Přináší i jinou zprávu: továrníkův syn nechce zůstat v kraji, který se proti němu tak pevně postavil. Neobnoví vyhořelou továrnu a pozemky prodává.

Správce však o své vůli povolal k potření odboje vojsko a dává kováře jako původce vzpoury zatknout. Kovář se ani teď nevzdává, postaví se jim a padá hned první ranou vojáků. Slyší však radostnou zvěst, že kraj je zachráněn od násilného vykořisťování i germanizace a celé údolí přišlo do dobrých českých rukou. Kovář odevzdává Lidušku do ochrany Václavovy, který přísahá, že zachová kovářské řemeslo. A starý mistr šťasten, že nebojoval marně, umírá.

Štítky:
Bez komentářů

Napište komentář